HATE!

,,Johne!“
Volal ho někdo? Nebo to byla jen další noční můra? Blud?
,,JOHNE!!“ hystericky zaječela.
Gabriella? Byla to ona?

Někdo se nad ním sklonil, neviděl kdo, jen cítil, jak ho něčí ruce prohledávají. Cítil, jak mu něčí slzy skapávají po tváři.
,,Nemůžeš být mrtvý!“

Smrt je vysvobození, drahá..

Příteli, škoda plic, škoda pěstí,
darmo s holotou sváříš.
Přijď ke mně a prožívej se mnou mé štěstí,
u mne tě uvítá Paříž.

Na dlouhé lavičce za noci v dešti
sedím na nábřeží.
Paříž, jež jásá a tančí a třeští,
přede mnou v temnotách leží.

Rád bych se protáhnul. Nemaje bytu
spím všude jak na peřinách.
Kdyby jen strážníci nebrousili tu
kolem v svých pelerinách.

Spal jsem snad hodinu. Nevím už ani.
Člověka únava zmáhá.
Kdo mě to ruší v nejlepším spaní?
Někdo mě za rukáv tahá.

Hubená holka, zapadlé zraky
po lehké noční práci.
Má milá, proděláváš už taky
třetí kapitulaci.

,,Je n’ai pas d’argent!“ jí do řeči vpadám.
To znamená: dnes to jde stěží.
Nemám peněz, má rozmilá madam,
a tvrdě se to tu leží.

Bývalo by to nad slunce jasnější,
pochopitelné jest.
Kdyby to bylo chutnější,
pozřít to, nevidět.

Ví to někdo? Odpoví mi někdo?

Na nástupišti 9 a 3/4 se to už hemžilo kouzelníky. Naložili kufry do vlaku a nastala chvíle loučení. Donna všechny mateřsky objala a otec jim stiskl ruce. Rose s sebou škubla, jako vždycky, když vycítila něčí pohled. Tentokrát nepatřil nikomu jinému, než sestřence Bellatrix. Nakrčený nos napovídal, že k blonďaté dívce nechová zrovna vřelé city. Rosemary jí oplácela podobně znechucený pohled. Když si Septimus všiml jejich malého divadýlka, vzal si všechny dcery stranou.
,,Poslouchejte mě.“ začal, ,, vím, že bude těžké se ve škole vyhýbat Blackovým. A vím, že nejedna z vás k nim nechová zrovna úctu. Proto vás prosím, nedělejte žádné nepředloženosti. Nenechte se vyprovokovat. A hlavně nekouzlete! Prozatím nemáte žádné zkušenosti. Jsem si vědom toho, že ani Bellatrix ani Narcissa se nejspíš nezdrží opovržlivých komentářů. Přesto zůstaňte klidné. Slibte mi to!“
Dívky se po sobě podívaly. Melanie se nadechla: ,,Jasně tati, uděláme, co po nás chceš.“ Rosemary horlivě přikyvovala.
,,Mary?“
,,Tati, a co Andromeda?“
,,Andromeda se zatím nestihla projevit. Je na tom stejně jako vy. Ovšem nevšiml jsem si, že by námi nějak opovrhovala, jako zbytek její rodiny.“ řekl odměřeně.
,,Dobrý, tati. Chápu to, nebudu nic podnikat.“ dodala upřímně.
,,Výborně. Budeme vám psát, klidně každý den – „
,,Nee!“ vyhrkly naráz.
,,Dobře, tak každý den ne. Ale ozvěte se občas, Rose tu sovu jsem ti nedal jen tak.“ zamumlal ustaraně.
,,Jasně, tati.“ přikývla nejstarší dcera.
,, Je čas jít do vlaku. Mějte se hezky.“
Po rozloučení odspěchaly do vlaku. Akorát se rozjel, když si začly hledat kupé. V jednom seděl jen brýlatý usměvavý kluk a naproti němu, poznaly v černovlasém chlapci bratránka Siria.
,,Ahoj, máte tu volno?“ začala přátelsky Melanie.
,,Jasně“ zazubil se Sirius.
,,Ty jsi Sirius, že ano?“ zeptala se narovinu Rose.
,,Jo a ty musíš být Rosemary Blacková.“ oplatil jí
,,Ano, já jsem Rose, tohle je Marianna a tohle Melanie.“ pokračovala v seznamování
,,A já jsem James Potter.“ přidal se obrýlený chlapec. ,,Vy všichni jste příbuzní?“ zeptal se s neskrývaným zájmem
,,Ano, jsme. My tři jsme sestry a tohle je náš bratranec.“ pokynula Mary rukou k Siriovi. Marianniny sestry si nemohli nevšimnou,t jak sebou oba chlapci trhli, když promluvila sopránovým hlasem jejich prostřední sestra. Ona o to ale nejevila zájem.
,,Páni..“ hvízdnul James.
,,Kam myslíte, že půjdete do koleje?“ vyptával se dál.
,,Všichni Blackovi chodili do Zmijozelu. Ale já doufám, že tam nepůjdu.“ odvětil Sirius. Trojice dívek jen mlčky přikývla.
,,To můj táta chodil do Nebelvíru! Taky bych chtěl patřit tam.“ řekl James hrdě.
,,Naše mamka chodila do Havraspáru. Uvidíme kam půjdeme my. “ uzavřela to Melanie.
Po zbytek jízdy vlakem si vyprávěli zážitky z prázdnin a skvěle se přitom bavili. Měli pocit jakoby se znali už od narození. Tak skvěle si tahle neobvyklá pětice padla do oka.
Když dorazili do Bradavic, poté co připluli přes jezero v loďkách, nastalo osudné rozřazování.
,,Blacková, Marianna Jane.“
Mary se rozpačitě rozešla směrem ke stoličce s kloboukem. Jen co dosedla, měla na hlavě Moudrý klobouk.
,,Hmmmmm. Zajímavá hlava. Jsi velice talentovaná. Ve Zmijozelu by si zazářila. Ale vidím, že tvé srdce není stavěné pro vaření lektvarů a bydlení ve sklepení. Noo. Co bys řekla Havraspáru? Mozek na to máš. Rozhodně budeš velice chytrá a kouzla ti nebudou dělat problém. Kam jen tě poslat? Nemohu se rozhodnout. Hmmmm. Ať je to tedy, NEBELVÍR!“
U nebelvírského stolu se ozval potlesk. Marianna si oddechla a rozběhla se vstříc novým osudům v nebelvírské koleji. Jen co usedla mezi nové spolužáky uslyšela: ,,Blacková, Melanie“
Napjatě sledovala, co se bude dít. Mel se posadila a ani ne po vteřině se ozvalo: ,,NEBELVÍR!“ Mary Jane začala jásat jako pominutá a posunula se na lavici, aby měla sestra místo. Nastával další okamžik pravdy.
,,Blacková, Rosemary.“
Rose vypadala uvolněně a jen co jí profesorka McGonagallová položila na hlavu klobouk, ozvalo se: ,,HAVRASPÁR!“
Mary si všimla Roseina překvapeného pohledu, ale zároveň radosti se kterou usedala u vedlejšího stolu. Mel byla naprosto šokována.
,,Jak to?“
,,Nevím, klobouk to tak prostě chtěl.“ odpověděla Marianna upřímně. ,,Hele koukej!“
To Sirius si sedal na stoličku. Tentokrát to trvalo o něco déle. Moudrý klobouk se nejspíš rozmýšlel. Ale přec po chvilce všichni uslyšeli: ,,NEBELVÍR!“ Sirius si sednul naproti Mary a vypadal nadmíru spokojeně. Čekali ještě jaký rozsudek padne nad Jamesem, ale nemuseli mít obavy, James přišel také do Nebelvíru.
Následoval projev na zahájení nového školního roku, který pronesl ředitel Albus Brumbál. Poté začla hostina. Ač vařila Donna výborně, hodokvasu jaký se naskytl v Bradavicích, se nedokázala vyrovnat. Když se všichni najedli zamířili do společenských místností. Melanie a Marianna získali pokoj ještě s Lily Evansovou a Andromedou Blackovou. Obě dívky Mary shledala jako příjemné a pak už zbýval jen spánek.

,,Aaa. Septimus. Vidím, že ses rozhodl dcerkám ukázat ministerstvo.“ ozval se ledový hlas za jejich zády. Všichni se bleskurychle otočili. Před nimi stála žena asi tak ve středním věku, vysoká snad o hlavu než Septimus, který rozhodně nebyl žádný mrňavec. Uhlově černé vlasy měla pevně svázané v jakémsi prapodivném uzlu na temeni a zle na ně shlížela pichlavým pohledem.
,,Zdravím, drahá švagrová.“ procedil skrze zuby. Mohl jen doufat, že na veřejnosti Druella nebude chtít dělat problémy.,,Jestli dovolíte, rád bych už šel. Hezký den!“ ukončil spěšně rozhovor a rychlým tempem se vzdálil.
,,Tati?“ ozval se roztřesený hlas po jeho levici.
,,Mary, vysvětlím ti to doma.“ utnul její dotazy. Pravdou bylo, že Marianna z tetičky Druelly neměla velkou radost. A už vůbec ne z jejích dcer. O rok starší Narcissy a Bellatrix, která už chodila druhým rokem do Bradavic. Nenáviděla svoje příbuzné z otcovy strany, věděla moc dobře, proč je otec opustil.

Když došli před otcovu kancelář, objevila se sekretářka, slečna Wohlers. Slečna Wohlers byla malého vzrůstu, blond kadeří a zároveň majitelka nejpisklavějšího hlásku, jaký si dovedete představit. Všechny Blackovy dcery jí ze srdce nenáviděly.
,,Ale kohopak tu máme! Zlatíčka moje, to jsem vás dlouho neviděla. Vy už jste velké slečny!“ zašveholila. Marianna s Rose si vyměnily znechucený pohled.
,,Dáte si koláček? Nebo kakao? Hned to přinesu!“
V Marianně by se krve nedořezal. Nenáviděla tu ženskou, vždycky s ní musela být zatímco otec seděl v kanceláři. Dusila v sobě vztek a měla pocit, že musí každou chvíli vybuchnout. Třesk! Obrovský lustr začal padat přesně na slečnu Wohlers. ,,Ne!“ vykřikla Rosemary. Jako zázrakem lustr změnil směr pádu a spadl těsně vedle neoblíbené sekretářky.
,,To jsem byla já?“ zašeptala vyděšeně Marianna.
,,A to druhé já?“ odvětila Rose také šeptem.
,,Vy myslíte, že to byly kouzla?“ naklonila se k nim Melanie.
,,Jistě, co jiného!“
,,Proboha, co to bylo?!“ to pan Black vyšel z pracovny.
Slečna Wohlers se dala do vysvětlování: ,,Pane řediteli, ten lustr začal padat. A pak..“ pohlédla na děti..
,,A pak?“
Odtrhla pohled a podívala se mu do očí. ,,A pak změnil směr“
Septimovi to začínalo docházet, obzvlášť když si všiml jak si malé čarodějky vyměňují polekané pohledy.
,,Nejspíš už mám všechno, je čas jít domů.“

Po 4 letech..
Od prvního kouzla Mary uplynula už hezky dlouhá doba. Nyní už ovládala jednoduchá kouzla, jako zvedání předmětů nebo jejich pohybování. Stejně tak kouzelnické schopnosti jejích sester na sebe nenechaly dlouho čekat. Byl to již týden od doby, kdy obdržely své dopisy od ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích. Každá své nadcházející sedmileté studium prožívala jinak. Rosemary se těšila, že se konečně naučí používat kouzla a těšila se především na vědomosti. Mary se těšila především na hůlku, kterou měla získat již druhý den. Nemálo ji však lákalo létání, své první koště už dostala před hezkou řádkou let. A létání jí opravdu šlo a bavilo jí. Naopak Melanie se nejvíc těšila na nové kamarády a vůbec až bude moci být v tom proslulém hradu.
,,Tak co? Už máte všechno potřebné? Hlavně nezapomeňte na ty seznamy! Bez nich bychom toho moc nepořídily.“ napomínala Donna před odchodem na nákupy do Příčné ulice.
Když se konečně vypravily bylo skoro poledne. Před hostinec u Děravého kotle se dostaly celkem jednoduše a dále již nenastaly žádné problémy. V Příčné ulici nejdříve zamířili pro hábity k Madame Malkinové. Když pořídili dostatek ošacení, rozhodly se jít pro hůlky k Ollivanderovi. Mary dostala hůlku s jádrem z žíně z ocasu jednorožce. Obě její sestry s jádrem z blan z dračího srdce. Poté zamířily vybrat peníze ke Gringottovým. Když procházely velkou vstupní halou, zahlédla Mary obtloustlou dámu s velice nerudným obličejem. ,,Hergot! Kde ten holomek vězí? Já ho naučím, utíkat mi!“ nadávala si pro sebe.
Mary v ní na první pohled poznala svou tetu, Walburgu Blackovou. Tím ,,holomkem“ si domyslela svého bratránka, Siria. No jistě! Vždyť pořád utíká rodičům! Při pohledu na tetičku se mu vůbec nedivila. Zatímco se otáčela za svou příbuznou málem do někoho vrazila.
,,Sakra, dávej pozor!“ prsknul hubený černovlasý kluk. Mary Jane si pomyslela, že nejspíš doma nemají šampon, jestli dovolí, že jejich syn vypadá takhle. Ale raději si svou poznámku nechala pro sebe.
Když vybraly dostatek peněz pro každou z dcer, vrátily se dokoupit učebnice a zbytek věcí, co měly na seznamu. Poté co už měly všechno hotovo, přepravily se opět zpět domů. Za bratrem a otcem. Nadšeně mu ukazovali své věci, co si koupily. I Septimus měl nebývale dobrou náladu, když pozoroval vzrušení svých dcer. Inu, jak by ne. Vlak do Bradavic odjížděl už příští týden..

,,Ale mami, když…“
,,Žádné když! Půjdete domů a bude to!“ zarazila Melaniin výstup. Vlastně proč se vůbec diví, vzala si Septima Blacka! Člověka, který nebyl schopen klidu, občas si říkávala, že by měl brát léky na hyperaktivitu. Když se dívala na své povedené dcerušky, jak jen je milovala! Byly jí tolik podobné..
Melanie! Nejmladší z trojčat a také nejdivočejší. Už od zavinovačky byla, tak strašně divoká, vášnivá a jakmile se naučila mluvit už tu pusu nikdy nezavřela! Donna se v ní hodně viděla. Sama přece byla za mlada jako z divokých vajec! Až když se vdala musela se změnit. Přece jen vzít si vznešeného Blacka nebylo jen tak. Takže nebylo divu, že její nejmladší dcera byla zároveň nejmilejší.
Samozřejmě, že měla stejně tak ráda i své další dvě dcery. Mariannu, krásnou od dob, kdy se jí poprvé rozlepily její smaragdově zelené očka. Rose, která jako kdyby vůbec nebyla její. Jak jinak by se dala vysvětlit její přemýšlivost, umírněnost a nekonečná zvídavost a lačnost informací? Jistě, byla hodně po Septimovi. Inteligentní a odměřená. Septimus takový však vždy nebyl. Když poznal Donnu, byl to mladý nerozvážný rebel, co utíkal od své puritánské rodiny.
Co však stále nemohla Donna pochopit byla Marianna, také často ostatními zvána Mary Jane. Mary byla neobyčejně krásná, ovšem to byly všechny trojčata Blackovy. Mel a Mary sdílely uhlově černé vlasy a téměř aristokratické rysy. Rose byla narozdíl od nich plavovláska a vlasy jí na hlavě dělaly neposlušné kudrny. Co však Marianniny sestry neměly, byly její uhrančivé oči. S její světlou pokožkou se obzvlášt vyjímaly, navíc oči barvy smaragdu neměl jen tak někdo.
Všechny dcery byly v obličeji velice podobné otci, bylo téměř nemožné si je splést.

,,Mami, Jacob se probudil.“ oznámila Rose matce.
Ach ano, Jacob její nejmladší dítko. Dvouletý synáček. ,,Díky, Rosie. Půjdu ho zkontrolovat.“

Když se druhý den Mary probudila, cítila se jinak. Ano každý den strávený v jejich domě byl jiný. Už jen díky Mel, která byla ochotná s ní zrealizovat i ten nejstřeštěnější plán. Ale tentokrát nešlo o vůni snídaně z přízemí nebo o vyhlídku jet s otcem do Londýna.. Londýn! Mary měla zvláštní pocit, že se něco musí stát. Ovšem jak to u malých dětí bývá nedělala si s tím příliš velkou hlavu a tryskem se vyřítila z pokoje na snídani.
Septimus měl ráno důležitý proslov.
,,Víte o tom, že se musíte celou dobu držet u mě a nikam neutíkat. Proto vám to ještě jednou opakuji. Zvlášť vám dvěma“, pohlédl na Mary a Melanii, ,,Londýn je velký, stokrát větší než Godrikův Důl. Než dorazíme na ministerstvo chovejte se slušně. Jasné?“
,,Jasně, tati!“ ozvalo se trojhlasně.
,,Výborně, je čas vyrazit.Tentokrát nepoletíme autem, ale dostaneme se tam letaxovou sítí. Pojďte za mnou.“ Dívky následovaly otce do přijímací místnosti a sestoupili se u krbu. ,,Půjdu první a ukážu vám, co máte udělat.“ oznámil. ,,Nejprve si naberte dostatek prášku, stoupněte si přímo do středu a řekněte ,,Ministerstvo kouzel!“ v tu ránu upustil prášek a zmizel.

Pokračování příště.

Příběh je vlastně životopisem Marianny Blackové (rozhodla jsem se její jméno skloňovat, aby nenastaly nepřesnosti). Začíná v jejím dětství a končí.. to uvidíme. Setkává se s prvními kouzly, s prvními problémy a abych nelhala, nejspíš to bude romance, takže také s první láskou. Příběh v hlavě nosím už hezkou řádku měsíců a řekla jsem si, proč to nezveřejnit.

Tento žánr asi nebude uplně jednotný, ale uvidíme jak se to nakonec vyvine.

Je to určeno hlavně pro ty, kteří si rádi přečtou něco na oddech.
Díky za přečtení. )